Runner´s burnout

Už je to téměř rok. A rozhodla jsem se o tom napsat. Důvod, proč využít mého miniblogu je ten, že i já jsem zoufale hledala informace a pomoc ve chvílích, kdy mi nebylo a pořád není dobře. Třeba tím mohu pomoci někomu, kdo je v podobné situaci.


Jsem poměrně velký realista, ale když jsem přemýšlela, jak popsat současný stav a pocity, napadla mě šňůra perel. Možná spíše korálků. Každý svoji máme, střádáme si korálek po korálku, navlékáme je, chlubíme se jimi na sociálních sítích i mezi přáteli. Co se povedlo, co ještě víc. Neukážeme hned všechny, ale hezky postupně jeden za druhým. Někdy, pokud nás něco opravdu potěšilo, necháme to obdivovat vícekrát. Ty rozbité samozřejmě schováme.

A pak to přijde. Ani jsem si nevšimla, kdy se šňůra přetrhla. Už jen zpětně vidím, jak všechny ty korále letí postupně k zemi, chytám je, něco zachytím, ale bác, po těch které už na zem spadly, pěkně letím na zem i já. V tu chvíli je to ještě celkem fajn, řeknu si, to se stane. Začnu sbírat, plánovat, jak si zase šňůru opravím, kdo jde okolo, pomůže sem tam něco sebrat. Naražená záda bolí, ale od toho je fyzioterapie, všechno bude ok. Jenže přeci nebudu čekat, chci to opravit hned, tak sbírám rychleji a rychleji, nestíhám navlékat a co se nestane, na jedné straně navlékám, na druhé všechno padá a zas skluz a pád, to naražené bolí ještě víc a nakonec dojdou síly vstávat.

A tady jsem se teď ocitla. V bodě nula, ze kterého hledám, teď už s odbornou pomocí, cestu ven.
Nemám ráda žlutou. Dnes jsem potkávala samé žluté vlaky. Prý je to barva naděje.

Před rokem 100%  máma, manželka, manažerka, běžkyně půlmaratonu, zkoušející maraton. Přátelé, známí, divadla, kina, program na 24 hodin denně. O víkendech chalupa, výlety, zahrada. Cestování pracovně i soukromě. A všechno mě neuvěřitelně bavilo.
Dnes neschopná ráno vstát, unavená, přátelé se stali virtuálními nebo zcela zmizeli, chodit mezi lidi doslova bolí. Bolesti zad, únava, deprese, zacyklený kolotoč smutku a beznaděje.

Po roce útrap jsem tento víkend, po třech probdělých nocích, vyhledala krizové centrum. Dle slov psychologa úplný burn out. Jak pracovní, tak soukromý. Totální vyhoření a únava organismu, který pro přemíru zájmů, informací a emocí přestal stíhat všechno zpracovávat.
Prostě přetížený hardware. Vypni, zapni nestačí.
O burn out syndromu jsem přečetla spoustu publikací, se státnicemi z psychologie a dlouholetou profesní praxí v práci s lidmi (kolikrát jsem to už s kolegy řešila!), jsem to u sebe bohužel nepoznala resp. pravděpodobně nechtěla vidět. 
Odborné knihy píší, meditujte, relaxujte. S hlavou plnou rozmačkaných myšlenek to nejde ani náhodou. Naopak, vynořují se nezpracované věci, záda se blokují víc a víc, sportovat nejde. Už vloni, při mých častých bolestech páteře, mi dlouholetý kolega na konferenci řekl: "Vypadáš pořád stejně dobře, ale vevnitř je to asi špatný, viď." To jsem brala až 6 Ataralginů denně a nechtěla o nějakých problémech nic slyšet.
Místo běhu prý pomohou intenzivní dlouhé procházky.

Dneska celý den sněží, koupila jsem tlustý huňatý svetr, do kterého jsem se zabalila, uvařila si mátový čaj a začala psát článek. Dnešek chci brát jako první den vracení se zpátky do života, i když to bude asi sakra těžký. 

Je až neuvěřitelné, jak běhání a vůbec sportování ve stresu dokáže zablokovat kompletně celou páteř. Hlava si při dlouhém běhu uleví emočně, ale standardně "netrénovaný" běžec hobbík při běhu 10 km a více, navíc po dlažbě (jinak to v centru bohužel nešlo), dokáže z páteře udělat pěknou harmoniku. Což se mi velmi obratně povedlo. Zablokovaná bederní páteř, posunuté hrudní obratle, vyrotovaný první a druhý krční obratel. 
Po odblokování krčních obratlů jsem tři dny v kuse brečela, bylo to jako nezastavitelná lavina, přestala jsem jíst, vlastně doteď nemám hlad. K jídlu se nutím, abych neměla závratě. Až tak dokáže páteř emočně zasáhnout a naopak. Můj velký obdiv všem, kteří se umí vypořádat se spánkovým deficitem! Ještě všechny obratle na svém místě nejsou a spím hodně špatně, což jsem nikdy předtím nezažila.
Chodím, po prášcích na spaní se mi trochu točí hlava, ale prý se to srovná.

Nevím, jestli někdo přečte tento článek až do konce. Možná je hodně dlouhý, jenže rok trápení by asi vydal i na více článků. Proto dnes končím a budu pokračovat v dalším, kam se terapie posunula, vlastně, jak to půjde celé dál. Zatím totiž sama nevím. Pokud máte podobné zkušenosti s někým v okolí nebo jste něco takového zažili a budete chtít, napište. Do komentářů nebo na třeba na můj mail terecech@gmail.com 

Děkuji za přečtení a mějte se co nejlépe,

Tereza

Your illness doesn´t define you
your strenght and courage does